Zatmění
Jak pes vyje na měsíc, tak i já bych chtěla usednout a křičet ta bláznivá slova lásky.
A vyslyšel by je jedině měsíc, ten co tam vysoko září a nic ho nezajímá.
A srny se pasou opodál.
Jak se můžou tak klidně pást?
Já vztahuji dychtivé ruce směrem k stříbrnému kotouči, klečíc na kolenou, chtíc snad ten měsíc strhnout z oblohy.
A ty srny se dál klidně pasou a nic je nezajímá.
Moje slzy se třpytí ve svitu Luny. Ne snad slzy smutku, ale vzteku.
A měsíc skrývá svou tvář. "Skrýváš ji snad přede mnou měsíci?"
Ale on mlčí a stín zakrývá jeho zář až na obloze zbryde jen skvrna, tam kde před chvílí zářila Luna.
A tma, tma tak tíživá.
Už nevidím srny jak se pasou.
Mé ruce poklesly do mokré trávy.
Sedím a koukám do prázdnoty.
Jsem sama, i měsíc už mne opustil.
Měsíc, můj dávný milenec.